Whistleblowing je často definován jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower („ten, kdo hvízdá na píšťalku“) – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost.
Dne 23. 10. 2019 byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie. Vzhledem k tomu, že nedošlo k transpozici této směrnice do našeho právního řádu, mohou se s účinností od 17. 12. 2021 jednotlivci dovolávat práv a povinností plynoucích přímo ze směrnice vůči dotčeným institucím.
Na tuto poměrně nepříjemnou situaci zareagovalo Ministerstvo vnitra a k datu 15.12.2021 vydalo k přímé aplikovatelnosti citované směrnice Metodiku – viz https://justice.cz/web/msp/boj-proti-korupci/ke-stazeni
Na koho v oblasti poskytování sociálních služeb přímý účinek dopadá?
Přestože na dopady přímého účinku se objevuje celá řada nejrůznějších názorů, a rozhodně tedy nepanuje odborná shoda, lze podle našeho názoru dovodit následující závěry.
Předně je třeba říci, že aktuálně přímé účinky dopadají pouze na veřejné instituce, kdy v oblasti sociálních služeb jde zejména o:
- státní orgány (tedy např. MPSV);
- územní samosprávné celky (kraje a obce) s výjimkou obcí do 10 000 obyvatel (na malé obce se tedy přímý účinek nevztahuje);
- subjekty, které stát nebo územní samosprávné celky dle přechozího odstavce vlastní nebo ovládají, tj. zejména příspěvkové organizace krajů a obcí od 10 000 obyvatel, zapsané ústavy, obecně prospěšné společnosti, případně obchodní korporace a další subjekty ovládané těmito územně samosprávnými celky.
Na soukromé organizace (např. spolky, církevní organizace apod.), které nejsou ovládané veřejnými institucemi, se přímý účinek směrnice prozatím nevztahuje.
Jak se konkrétně promítají přímé účinky směrnice do života dotčených poskytovatelů a zadavatelů sociálních služeb?
Mezi hlavní povinnosti vyplývající ze Směrnice patří:
- zavedení vnitřního oznamovacího systému v rámci organizace za podmínek stanovených směrnicí;
- nastavení procesů vyřizování, zpracovávání a uchovávání oznámení v rámci vnitřního oznamovacího systému;
- příprava metodické podpory oznamovatelů.
Vnitřní oznamovací systém představuje souhrn postupů a nástrojů, které slouží k přijímání oznámení, nakládání s ním, ochraně totožnosti oznamovatele a dalších osob, ochraně informací uvedených v oznámení a komunikaci s oznamovatelem. Účelem vnitřního oznamovacího systému je zřídit funkční oznamovací mechanismus, ke kterému budou mít oznamovatelé důvěru a o jehož existenci a fungování budou mít dobré povědomí.
Základem je mj. určení tzv. příslušné osoby, která přijímá a zkoumá oznámení a případně navrhuje opatření k nápravě zjištěného protiprávního stavu.
Obce, jako jediné z veřejnoprávních subjektů, mohou vnitřní organizační systém sdílet zejména v rámci dobrovolných svazků obcí.
Oznámení o protiprávním jednání v režimu směrnice se mohou v rámci sociálních služeb v praxi týkat např.:
- zadávání veřejných zakázek;
- nekalých finančních praktik;
- bezpečnosti a souladu výrobků s předpisy;
- veřejného zdraví;
- ochrany spotřebitele (včetně klientů sociálních služeb);
- ochrany soukromí a osobních údajů a bezpečnost sítí a informačních
systémů.
Jakmile bude v České republice přijat příslušný zákon, který provede transpozici směrnice, přestane působit její přímý účinek a namísto ní se bude aplikovat národní úprava. Ta nepochybně mezi povinné organizace zahrne i všechny „soukromé“, zaměstnavatele s více než 50 zaměstnanci, tj. skupinu, u které zatím směrnice počítá s časovým posunutím zavedení povinností. Okruh dotčených poskytovatelů sociálních služeb se tak dále významně rozšíří.
