V rámci poskytování podpory malého rozsahu (de minimis) se již delší dobu diskutuje otázka, jak nahlížet na různé struktury poskytovatelů sociálních služeb – neziskových organizací z pohledu pojmu „jeden podnik“. Tento článek má přinést základní shrnutí některých poznatků, jak k řešení tohoto problému právně a prakticky přistoupit.
Pojem „jeden podnik“
Tento pojem vychází z přímo použitelných předpisů EU o veřejné podpoře; jeho výklad má tedy význam zejména při poskytování dotací a jiných podpor z veřejných zdrojů (dále jen „dotace“). Pokud poskytovatel dospěje k závěru, že dotaci poskytne jako podporu malého rozsahu podle Nařízení Komise (EU) č. 1407/2013 ze dne 18. 12. 2013 o použití článků 107 a 108 SFEU na podporu de minimis, Úř. věst. L 352, 24. 12. 2013 („Nařízení de minimis“), musí zohlednit, že příslušný maximální limit podpory za sledovaná tři po sobě jdoucí jednoletá účetní období se vztahuje nejen na samotného příjemce podpory, nýbrž i na další osoby, které s ním tvoří „jeden podnik“.
Jeden podnik potom pro účely Nařízení de minimis zahrnuje veškeré subjekty, které mají mezi sebou (přímo nebo i zprostředkovaně přes jinou osobu) alespoň jeden z následujících vztahů:
- jeden subjekt vlastní většinu hlasovacích práv, která náležejí akcionářům nebo společníkům, v jiném subjektu;
- jeden subjekt má právo jmenovat nebo odvolat většinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu jiného subjektu;
- jeden subjekt má právo uplatňovat rozhodující vliv v jiném subjektu podle smlouvy uzavřené s daným subjektem nebo dle ustanovení v zakladatelské smlouvě nebo ve stanovách tohoto subjektu;
- jeden subjekt, který je akcionářem nebo společníkem jiného subjektu, ovládá sám, v souladu s dohodou uzavřenou s jinými akcionáři nebo společníky daného subjektu, většinu hlasovacích práv, náležejících akcionářům nebo společníkům, v daném subjektu.
Na základě aktuálního výkladu Evropské komise je nezbytné při vyhodnocování „jednoho podniku“ posuzovat propojenost podniků nejen v ČR, ale též napříč členskými státy EU.
Metodická příručka k aplikaci pojmu „jeden podnik“ z pohledu pravidel podpory de minimis
K určitému objasnění praktických otázek spojených s výkladem pojmu jednoho podniku zveřejnil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Metodickou příručku.
Rozhodující vliv u neziskových organizací
Pokud je příjemcem podpory malého rozsahu obchodní korporace, je situace k posouzení její propojenosti s jiným podnikem snazší. Tyto subjekty jsou založeny na vlastnictví kapitálového podílu jejich zakladatelů (společníků), s nimiž jsou spojena i rozhodovací práva. Z údajů ve veřejných rejstřících či ze zakladatelských dokumentů lze tedy poměrně snadno zjistit, který subjekt ovládá daného příjemce podpory, nebo zda příjemce podpory naopak ovládá jiný subjekt, v němž uplatňuje rozhodující vliv. Propojenost podniků v rámci obchodních korporací je tedy v zásadě seznatelná bez větších šetření.
Vzhledem k tomu, že v oblasti sociálních služeb působí převážná většina neziskových organizací, je třeba mnohdy řešit otázku jednoho podniku v rámci jejich struktur. A zde můžeme narazit na poněkud složitější posuzování.
Předně neziskové organizace nejsou postaveny na modelu kapitálové společnosti, tedy pojem obchodní podíl u nich nemá své místo. Na rozdíl od obchodních korporací není u nich ani jakýkoli vklad pojmově spojen s rozhodovací pravomocí, tj. s hlasováním, právem volit či odvolávat členy orgánů apod. Jako typický příklad lze uvést zapsaný ústav, či obecně prospěšnou společnost, jejichž zakladatel, přestože vkládá vklad, nemá ze zákona dáno uplatňování rozhodujícího vlivu. Záleží tedy na konkrétním posouzení, jaké pravomoci si zakladatel vyhradil v příslušném zakladatelském právním jednání.
Ještě složitější než u předchozích forem poskytovatelů sociálních služeb, je situace u celostátně působících spolků/svazů nebo církví a náboženských společností. Tyto organizace mají zpravidla složitou organizační strukturu, přičemž jejich organizační případně jiné složky mohou mít právní osobnost (tedy vlastní IČO), svá zakladatelská právní jednání (statuty, stanovy apod.), vlastní majetek a dispoziční právo s ním, tedy jevit značnou míru samostatnosti a nezávislosti. Přesto v některých případech může jít o uplatňování rozhodujícího vlivu resp. ovládání.
Na tomto místě však nutno zdůraznit, že neexistuje obecný recept, jak existenci rozhodujícího vlivu posoudit; vždy je nutno prověřit zcela konkrétní situaci a nedopustit se zbytečně diskriminující „paušalizace“ stavu.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže („ÚOHS“) již v minulosti posuzoval některé případy naplnění znaku „jednoho podniku“ u organizací církevního práva. V případu ÚOHS-D0019/2016/VP-01903/2016/420/JMo ze dne 29.1.2016, týkající se Charity ČR, dospěl po prozkoumání konkrétních předložených informací k závěru, že naplnění pojmu jednoho podniku není dáno:
- mezi jednotlivými biskupstvími/arcibiskupstvími navzájem;
- mezi jednotlivými diecézními/arcidiecézními charitami navzájem;
- mezi Charitou ČR a jednotlivými arcidiecézními/diecézními charitami, které sdružuje;
- mezi biskupstvím/arcibiskupstvím a diecézními/arcidiecézními charitami, jichž je biskupství/arcibiskupství zřizovatelem, pokud mezi nimi neexistuje jiný vztah že, že biskup/arcibiskup jmenuje statutární orgán diecézní/arcidiecézní charity, a to proto, že biskup/arcibiskup jako statutární orgán biskupství/arcibiskupství není sám podnikem ve smyslu pravidel hospodářské soutěže.
ÚOHS nicméně zdůraznil, že zejména vztahy mezi diecézními/arcidiecézními charitami a jejich organizačními složkami (městskými, farními a oblastními charitami), případně mezi těmito organizačními složkami a dalšími jimi zřízenými subjekty, musí být z hlediska otázky naplnění pojmu jednoho podniku vyhodnocovány v konkrétních případech.
Blíže mohou napovědět případy v oblasti veřejného zadávání
Pojem uplatňování rozhodujícího vlivu je možno vykládat též za pomoci prvků, které byly již v minulosti využity v rámci výkladové praxe v oblasti veřejného zadávání. Rozhodující vliv je totiž nejen pojmem práva veřejné podpory, nýbrž též pojmem pravidel veřejného zadávání, a to konkrétně v situaci posouzení, zda se jedná či nejedná o zadání veřejné zakázky, případně, zda daný subjekt je či není veřejným zadavatelem. V našem právním řadu se tento pojem dostal do zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů („ZZVZ“), a to jednak v souvislosti s definicí zadavatele (§ 4 ZZVZ) a jednak v souvislosti s novým institutem tzv. vertikální spolupráce (§ 11 ZZVZ). Zde je mj. definován pojem „ovládání“ jako uplatňování „rozhodujícího vlivu na strategické cíle i významná rozhodnutí ovládané osoby“. Soudní dvůr EU (resp. dříve ESD) v případě C-237/99 (Komise vers. Francouzská republika) dovodil názor, že stav ovládání může být dán i existencí stanovených pravidel, kterými se ovládající musí řídit. Pokud jsou pravidla týkající se řízení konkrétního subjektu velmi podrobně vymezena, postačuje pro naplnění definice ovládání (uplatňování podstatného vlivu) pouhý dohled nad jejich dodržováním. Dále je třeba sledovat, zda má nadřízený subjekt pravomoc činit opatření vůči podřízenému subjektu, pokud jsou stanovená pravidla porušována.
Uvedený případ Soudního dvora EU byl využit v případě posouzení vnitřních vztahů České církve evangelické, který řešil ÚOHS již v roce 2009 (ÚOHS-S200/2009/VZ-11937/2009/540/PVé). V tomto případě ÚOHS dospěl k závěru, že mezi Farním sborem a statutárním orgánem ČCE je dána značná míra podřízenosti, kdy kompetence statutárního orgánu naplňují pojem ovládání. Přestože šlo o případ posouzení, zda daný subjekt je či není veřejným zadavatelem (tedy případ odlišný od řešení pojmu „jeden podnik“), jednoznačně demonstruje, jak důležité je pro posouzení existence rozhodujícího vlivu či ovládání naprosto konkrétní rozbor dané situace sledovaného subjektu a jeho struktury.
Výjimka pro subjekty ovládané veřejnou institucí
Ve svém recitálu 4 přináší Nařízení de minimis výjimku z výše uvedeného „sčítacího principu“, když objasňuje, že „tato kritéria by měla zajistit, aby byla skupina propojených podniků pro účely použití pravidla de minimis považována za jeden podnik, ale aby podniky, které s výjimkou toho, že každý z nich má přímou vazbu na tentýž orgán nebo orgány veřejné moci, nemají žádný vzájemný vztah, nebyly považovány za vzájemně propojené. Zohlední se tak specifická situace subjektů ovládaných týmž orgánem nebo orgány veřejné moci, které mohou mít nezávislou rozhodovací pravomoc“.
V Metodické příručce k aplikaci pojmu „jeden podnik“ (viz výše) je této výjimce věnována značná část textu. Z této výjimky těží výhodu zejména příspěvkové organizace, u nichž je tím poskytování podpory de minimis poněkud usnadněno.
Fyzická osoba jako pouhý vlastník podílu
Další zajímavostí v rámci posuzování propojenosti podniků je skutečnost, též popsaná v Metodické příručce ÚOHS, že pokud fyzická osoba nepodnikající pouze drží podíly či akcie v určitém subjektu, nejedná se zpravidla o výkon hospodářské činnosti, a proto subjekty nejsou považovány za „propojené podniky“.
