Investiční podpora poskytovaná v rámci vyhlašovaných výzev k podávání žádostí o dotace z příslušné komponenty Národního plánu obnovy nebo v rámci Integrovaného regionálního operačního programu (IROP+) nastolila znovu řadu otázek spojených s vydáváním pověřovacích aktů poskytovatelům sociálních (ale též např. zdravotních) služeb.
V souvislosti s tím dostáváme řadu dotazů, jaká je vlastně role a jaká jsou rizika subjektů, které vydávají pověřovací akty za účelem, aby poskytovatelům služeb umožnily čerpání investiční podpory.
V dnešním článku se tedy pokusíme shrnout poznatky z praxe minulých měsíců a danou problematiku blíže vysvětlit.
V našem systému financování sociálních služeb máme v podstatě 3 úrovně gestorů, kteří mohou v souladu s přímo použitelnými předpisy EU v oblasti veřejné podpory a našimi vnitrostátními předpisy vydat pověřovací akt k zajištění dostupnosti sociální služby coby služby obecného hospodářského zájmu (SGEI).
Základní článek představují kraje, které v souladu se zákonem o sociálních službách zajišťují dostupnost služeb na svém území, a za tím účelem vytvářejí krajské sítě sociálních služeb.
Pokud jde o služby celostátního nebo nadregionálního charakteru, gesci MPSV lze dovodit z jeho zákonné možnosti poskytovat dotace ke krytí nákladů těchto služeb; v praxi je tak ze strany MPSV vydáván pověřovací akt v souvislosti s programovým financováním těchto služeb v rámci podpory tzv. Programu B.
Pokud sociální služba není zařazena do krajské sítě, ani financována v rámci programu MPSV, není vyloučeno, aby pověřovací akt vydala příslušná obec nebo městská část, v jejímž územním obvodu služba působí. Lze tak dovodit z role obce podle § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, kdy obec pečuje o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů.
Důležité je si uvědomit, že pověřovací akt může vydat vždy subjekt, který je ze zákona nadán věcnou kompetencí posoudit potřebnost dané služby, tržní selhání ohledně jejího poskytování a nastavit parametry její dostupnosti (věcné, časové, kvalitativní apod.). Názory, že vydávat pověřovací akt by měl pouze subjekt, který službu financuje, nejsou správné a jsou již překonány.
Evropská komise ve svých výkladech několikrát zdůraznila, že vyrovnávací platba může být pověřenému podniku poskytována taktéž pouze zčásti, nebo nemusí být dokonce poskytována vůbec – viz např. bod 145 Příručky k uplatňování pravidel Evropské unie pro státní podporu, veřejné zakázky a vnitřní trh v oblasti služeb obecného hospodářského zájmu, zejména sociálních služeb obecného zájmu (SWD (2013) 53, 29.04.2013) („Příručka“).
Z uvedeného plyne, že pokud podmínkou poskytnutí investiční podpory v rámci NPO nebo IROP je skutečnost, že žadatel nejpozději ke dni vydání právního aktu o poskytnutí dotace disponuje pověřovacím aktem, vydaným věcně příslušným orgánem, je to tak nastaveno správně.
Nyní si na několika příkladech z praxe ukážeme, co vše je s vydáním pověřovacího aktu spojeno. Pro ilustraci volíme případy krajského pověření, které řešíme nejčastěji.
Příklad 1
Za krajem přichází poskytovatel sociální služby, který je zařazen do krajské sítě. Jeho investiční záměr je v souladu se Střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb. Poskytovatel sociální služby tedy disponuje pověřovacím aktem na stávající kapacity služby. Takovéto pověření by mělo postačovat pro účely poskytnutí investiční podpory, poskytovatel podpory může k pověření přistoupit a podporu poskytnout jako dílčí část vyrovnávací platby. Po realizaci investice je kraj informován o skutečně poskytnuté výši investiční části vyrovnávací platby. Pokud došlo díky investici k navýšení kapacit, poskytovatel o tyto kapacity upraví svoji registraci a kraj může upravit pověřovací akt na konečnou výši těchto kapacit.
Daný případ je jednoduchý v tom, že kraj od počátku počítá s navýšením kapacit, tj. mj. s tím, že se mu díky investiční podpoře zvýší do budoucna provozní vyrovnávací platba právě o krytí nákladů navýšených kapacit.
Co je ale důležité. Jakmile začne být pořízená investice používána k dané službě, vzniká povinnost dlouhodobého sledování investiční a provozní části vyrovnávací platby. Sledování provozní části zůstává na stejných principech jako dosud, tj. na bázi náklady, výnosy, přiměřený zisk. Pokud metodika výpočtu vyrovnávací platby umožňuje v rámci nákladů zohledňovat odpisy, nelze však do takových odpisů zahrnout odpis z dané pořízené investice. Je tomu tak proto, že do vyrovnávací platby vstupuje pořizovací hodnota investice jako celek, a proto ji nelze uplatňovat znovu v rámci provozních nákladů.
Aby mohlo dojít k „umoření“ investice, tj. zabránění nadměrnému vyrovnání, musí být investice provozována po celou dobu svojí životnosti k dané službě obecného hospodářského zájmu. Problém je v tom, že doba životnosti investice může být velmi dlouhá (třeba u staveb až 50 let). To znamená, že musí být zajištěno, aby poskytovatel sociální služby byl po celou dobu životnosti investice pověřen. Evropská komise k tomu dodává: „Co se týče délky doby pověření, ta je podle rozhodnutí v zásadě omezena na deset let (čl. 2 odst. 2). Delší dobu pověření dovoluje rozhodnutí v případech, kdy je zapotřebí velká investice, kterou je nutno odepisovat po období delší než deset let. Jelikož délka pověření úzce souvisí s dobou potřebnou pro odepsání daného aktiva, neomezená délka trvání není podle rozhodnutí možná. Po uplynutí doby pověření může být poskytováním předmětné služby opět pověřen tentýž poskytovatel“ – viz bod 102 Příručky.
Pokud kraje vydávají pověřovací akty např. na 3 roky, nepředstavuje tato praxe žádný zásadní problém. Je jen zapotřebí zajistit kontinuitu na sebe navazujících pověřovacích aktů. Pokud by pověřovací akt již nebyl vydán, je nutno v posledním roce jeho trvání započíst do vyrovnávací platby zůstatkovou hodnotu investice (tj. hodnotu odpovídající neodepsané části pořizovací hodnoty investice). Tím vznikne nadměrné vyrovnání a poskytovatel sociální služby by byl povinen takové vyrovnání vrátit do veřejného rozpočtu.
Z hlediska výpočtu nadměrného vyrovnání je však třeba ještě zohlednit další otázky. Evropská komise ve svých výkladech stanoví, že investici je zapotřebí sledovat společně s provozem. Pokud by čisté provozní náklady na danou službu nebyly provozní vyrovnávací platbou kryty plně, lze takový rozdíl zohlednit v rámci sledování hodnoty investice a její „umořování“ tak de facto časově zkrátit. Stejně tak ale mohou do výpočtů zasáhnout případně realizované reinvestice, které dle výkladu Evropské komise lze do vyrovnání kalkulovat jednorázově v rámci provozní části vyrovnávací platby. Takových otázek je více. Proto je zřejmé, že k dlouhodobému sledování investiční podpory bude zapotřebí zpracování metodiky, která poskytne základní vodítko, jak v případě výpočtu a korekce nadměrného vyrovnání postupovat.
Příklad 2
Za krajem přichází poskytovatel sociální služby, jehož služba bude registrována teprve po realizaci investice. Nová služba je v souladu se Střednědobým plánem a kraj je připraven ji dlouhodobě podporovat provozní vyrovnávací platbou.
V zásadě platí vše, co bylo uvedeno v prvním příkladu. Pouze pověřovací akt není vydáván na stávající službu, ale na službu „budoucí“, a to za podmínky, že poskytovatel po úspěšné realizaci projektu a dokončení investice získá registraci na službu v dané kapacitě.
Příklad 3
Za krajem přichází poskytovatel sociální služby, jehož služba není zařazena v krajské síti a kraj ani nepočítá s jejím zařazením. Podle mého názoru by v daném případě měl kraj vyhodnotit potřebnost služby a důvody, proč v krajské síti služba není a být nemá. Pokud jsou to pouze důvody finanční (tj. je dána potřebnost služby, ale nejsou dány disponibilní zdroje k jejímu financování), vydání pověřovacího aktu by taktéž neměl být problém; stejně tak mohou být shledány i jiné důvody. Jak bylo uvedeno výše, kraj může vydat pověření na službu a zároveň říci, že poskytovateli nebude poskytována provozní vyrovnávací platba v rámci krajské sítě. To umožní poskytovateli služby získat investiční dotaci a zároveň mu kraj neposkytne legitimní očekávání, že po jejím dokončení bude služba financována v rámci systému krajské sítě. Poskytovatel však bude moci žádat o podporu obce či jiné instituce a zároveň provoz krýt z vlastních či jiných zdrojů. V případě změně situace v budoucnu navíc není vyloučeno, že daná služba může být přece jen (zcela nebo z části svých kapacit) do krajské sítě zařazena.
Co však kraji zůstane vždy jako závazek, je kontrola překompenzace. A pro ni platí vše, co bylo uvedeno výše. Včetně zajištění existence pověřovacího aktu po celou dobu životnosti investice.
Příklad 4
Za krajem přichází poskytovatel sociální služby s tím, že žádá o investiční podporu na zařízení, v němž bude provozovat jak službu zařazenou do krajské sítě, tak také službu, která v síti zařazena nebude.
Pro takový případ platí kombinace výše uvedeného. Základem je řádně vedené oddělené účetnictví u poskytovatele, kdy investiční vyrovnávací platba se „rozpadne“ do více služeb.
Příklad 5
Za krajem přichází poskytovatel sociální služby s tím, že žádá o investiční podporu na zařízení, v němž bude provozovat jak službu zařazenou do krajské sítě, tak další činnosti, které nejsou sociální službou v rámci pověřovacího aktu (fakultativní činnosti, sociální podnikání, živnostenské podnikání apod.). Týká se velmi často tzv. doplňkové infrastruktury. K této otázce Evropská komise vysvětlila, že pověření poskytovatelé sociálních služeb v režimu SGEI mohou ve svých zařízení provozovat i jiné činnosti v zásadě bez většího omezení, avšak vyrovnávací platbu mohou obdržet pouze na činnosti spočívající ve SGEI – viz bod 92 Příručky. Tím se rozumí jak vyrovnávací platba provozní, tak také investiční. Takový investice tudíž ze své podstaty nemůže být v režimu SGEI podpořena 100%.
V tomto případě vzniká problém nejen na straně kraje, ale zejména poskytovatele dotace. Kraj nemůže vydat pověřovací akt na dané činnosti, a poskytovatel tudíž nemůže poskytnout celou dotaci na pořízení investice v režimu SGEI (100% míra intenzity podpory). Žadatel by tedy měl podle své vnitřní metodiky určit správný poměr daných činností, aby poskytovatel investiční podpory mohl určit, jaká částka dotace spadá pod investiční vyrovnávací platbu a jaká jde mimo (např. nespadající pod pravidla veřejné podpory apod.).
Kraji pak v takovém případě vystává další povinnost, a to po celou dobu životnosti investice v rámci zamezení překompenzace sledovat, zda míra využívání roční kapacity investice pořízené z vyrovnávací platby na službu SGEI skutečně odpovídá poměru stanovenému v právním aktu o poskytnutí podpory.
K danému tématu se jistě vrátíme v příštím roce.
Tématu se také podrobněji věnujeme v našem videokurzu Veřejná podpora investic v sociálních službách.
