Někteří poskytovatelé, a není jich zrovna málo, tvrdí, že mají velký problém s vypočtenou maximální hranicí vyrovnávací platby, neboť takto stanovená výše jim nepokrývá reálný rozpočet služby, aby byli schopni zajistit její dostupnost. Byli by sice připraveni rozdíl pokrýt z jiných zdrojů, než ze státní či krajské dotace, ale obávají se překročení hranice celkové vyrovnávací platby, a tudíž její nadměrnosti, která by musela být tak jak tak korigována. Podívejme se tedy na tyto případy z praktického hlediska.
Předně je třeba uvést, že v rámci tvorby krajské sítě výpočet vyrovnávací platby, tj. čistých nákladů nezbytných k zajištění dostupnosti dané služby, stanoví kraj v souladu s jeho pravomocemi danými zákonem o sociálních službách. Zajišťování dostupnosti sociálních služeb spadá do samostatné působnosti krajů, přičemž není prozatím dána ani žádná jednotná metodika výpočtu vyrovnávací platby, jakož ani zjištěny jednotné parametry nákladovosti služeb; v důsledku toho existuje v našem systému de facto 14 způsobů stanovení vyrovnávací platby. Nejde snad o to, že by každý kraj měl zcela odlišnou kalkulaci, ale určité rozdíly zde existují. Než dojde ke sjednocení dobré praxe, může se kalkulace vyrovnávací platby v jednotlivých krajích i nikoli nepodstatně lišit.
Jak jsme již v některých našich předchozích článcích uváděli, právo EU zná v zásadě 3 metody výpočtu vyrovnávací platby. Vyrovnávací platba může být stanovena dopředu na bázi očekávaných nákladů a výnosů, nebo na bázi skutečných nákladů a výnosů, anebo kombinací obou metod.
Osobně jsem vždy byl pro metodu kombinace, která svojí podstatou umožňuje největší flexibilitu pří financování konkrétní služby. Jde o to, že jakékoli očekávání, tj. výpočet nemusí, a zpravidla ani nebude, reálně odpovídat skutečnosti, neboť vývoj v daném roce může přinést zdůvodnitelné odchylky, které je nutno v zájmu zajištění dostupnosti služby ve stanoveném rozsahu zohlednit.
Některé kraje hlásí, že stanovily vyrovnávací platbu tak, aby poskytovatel v jejím rámci mohl službu vždy zajistit. Vidí ve svém výpočtu dokonce i určitou rezervu. Jinde ale tento problém reálně existuje. Kde je tedy chyba?
První otázka, která se nabízí, je, zda vyrovnávací platba byla nastavena správně, tj. zda výpočet vychází z reálných čísel zjištěných z řádně vedeného odděleného účetnictví, tj. skutečných nákladů alokovaných na konkrétní službu, za které ji lze zajistit. K výpočtům často kraje využívají hodnot zjištěných pomocí funkce tzv. mediánu, která nepřihlíží k extrémním hodnotám a nejlépe vyjádří obvyklou hodnotu ze souboru zjištěných dat. Pokud tomu tak je, pak je ale z matematického hlediska divné, že by hranice vyrovnávací platby byla stanovena v principu špatně. Pokud totiž hodnota mediánu jednomu poskytovateli zásadně nepokryje jeho náklady na službu, jak tvrdí, potom ale logicky musí existovat jiný poskytovatel v rámci porovnatelného souboru dat, který je schopen obdobnou službu zajistit za výrazně nižších nákladů, jinak by medián nebyl mediánem.
Co z toho plyne? Buď poskytovatel, který není schopen v rámci vyrovnávací platby své náklady pokrýt, má tyto oproti některým jiným poskytovatelům příliš vysoké, anebo je chyba již v samotném nastavení parametrů služby v rámci existujícího pověření s dopady na její celkovou nákladovost.
Ať již je chyba na kterékoli straně, je třeba hledat řešení, a to v krátkodobé i dlouhodobé perspektivě. Pokud se tedy takové případy vyskytnou, měl by kraj v první řadě vyhodnotit, zda jde o věc ojedinělou, týkající se pouze konkrétního poskytovatele, či zda jde o problém u konkrétního druhu služby s dopadem na více poskytovatelů, a následně identifikovat jeho podstatu. Důležité je zjištění, zda a případně proč skutečné náklady služby, nezbytné k zajištění její dostupnosti, převyšují vypočtený limit vyrovnávací platby. Pokud ano, je to jednak podnět pro úpravu budoucích výpočtů vyrovnávací platby jako takové, jednak podnět k tomu, aby se provedla dodatečná úprava výpočtu formou individuální korekce nezbytných nákladů dané služby, aby nedošlo k ohrožení její udržitelnosti.
Na tomto místě nutno uvést, že jakákoli změna výpočtu vyrovnávací platby musí být provedena ve všech právních souvislostech. Právo EU korekcím nebrání, ostatně výše zmíněná metoda kombinace očekávaných a skutečných nákladů je právě na určitých korekcích založena. Důležité je vždy zachovat transparentnost a rovnost a nenastavit postup či pravidla diskriminačně. Také je třeba vyhodnotit, zda metodika kraje, určující výpočet vyrovnávací platby, provedení korekcí na základě zjištěné skutečnosti obecně umožňuje či nikoli. V kladném případě je změna řešitelná úpravou pověření, které výpočet obsahuje, v opačném případě bude nezbytné provést zásah již do samotné metodiky.
Znovu třeba zopakovat, že korekce výpočtu vyrovnávací platby by měla být připuštěna pouze po objektivním zjištění, že její rozmezí není schopno pokrýt reálné a nezbytné náklady na zajištění dostupnosti služby v rozsahu vymezeném v konkrétním pověření. Naopak korekce by zásadně neměly sloužit k umožnění krytí rozpočtu poskytovatele, pokud to není odůvodněno konkrétní povahou či potřebou služby.
