Ve dnech 24.- 25. 5. 2018 se v Hotelu Zámek Valeč na Vysočině konala mezinárodní konference náměstků a radních krajů a magistrátních měst pro sociální oblast, a to díky organizační spolupráci Asociace poskytovatelů sociálních služeb a Kraje Vysočina. V řadě velice zajímavých příspěvků mj. výrazně zaznělo vystoupení ředitelky polského Domova Pogodna jeseň Mgr. Genowefy Greniuch, které bylo věnováno způsobu financování polských domovů sociální péče. V tomto článku přinášíme stručný obsah z tohoto vystoupení, neboť polský systém financování pobytových zařízení je jistě pro nás v něčem inspirativní.
Financování domovů sociální péče (daném případě domova pro seniory) v Polsku je realizováno ze zákona na bázi tzv. indexu středních (provozních) nákladů. Všechny domovy jsou povinny hlásit na příslušný úřad čisté provozní náklady na službu, a to vždy za uplynulý kalendářní rok. Zjištěná hodnota nákladů se indexuje o koeficient nárůstu cen, který stanoví příslušné ministerstvo vždy pro kalendářní rok. Takto zjištěné náklady jsou přepočteny na jednoho klienta a představují v podstatě nárokovou částku, kterou dle počtu klientů obdrží příslušné zařízení v následujícím kalendářním roce. De facto se jedná o kalkulaci stanovenou na bázi očekávaných nákladů, vypočtených ze skutečných nákladů roku minulého se zohledněním indexu nárůstu cen.
Pokud jde o zdroje krytí těchto nákladů, v tom se polský systém od našeho výrazně odlišuje. Zejména v tom, že jde o zdroje v podstatě nárokové, stanovené zákonem.
Prvním zdrojem jsou prostředky klienta umístěného v zařízení, který je povinen odvádět 70 % svých příjmů (důchod, eventuálně další příjmy) na krytí jeho pobytu v zařízení.
Druhým zdrojem jsou prostředky vybrané od osob blízkých klienta (rodičů / dětí), a to na základě zákonem stanovené alimentační povinnosti. V Polsku mají poměrně propracovaný systém zjišťování a hodnocení finanční způsobilosti osob blízkých v tom ohledu, zda a v jaké výši jsou povinni přispívat na náklady pobytu klienta v zařízení. Děje se tak prostřednictvím tzv. Středisek sociální pomoci, která působí prakticky v každé větší polské obci.
Výše prostředků z obou zdrojů je konkrétně stanovena ve správním rozhodnutí, z něhož vyplývá jednak povinnost převést 70 % příjmů klienta na účet domova, jednak i výše konkrétní alimentační povinnosti příbuzných osob, které se budou podílet na krytí nákladů.
Třetím zdrojem jsou prostředky z rozpočtu obce/města, kde klient žil před nástupem do domova. Jde v podstatě o zbytek vypočtených nákladů, které se nepodařilo pokrýt z prvních dvou zdrojů. Pojmově jde o nárokovou částku z rozpočtu obce, kterou poskytovatel sociální služby (domov) obdrží z veřejných zdrojů. Konkrétní výše prostředků poskytnutých obcí je tedy závislá na disponibilitě prostředků z prvních dvou zdrojů. Zákon počítá s tím, že pokud klient není schopen převést na domov žádný příjem (např. z důvodu exekuce apod.), bude povinnost obce pokrývat i tuto nevybranou část prostředků. Stejně tak, pokud nebude existovat žádný příspěvek osob blízkých.
Srovnáme-li popsaný polský systém s naším, je vidět, že oba stojí na principu „vyrovnávací platby“ kalkulované na bázi očekávaných / skutečných nákladů. Rozdíl je však v tom, že polský systém stojí na prioritě soukromých zdrojů – klienta a jeho příbuzných s tím, že zbytek vyrovnávací platby je hrazen z jediného veřejného zdroje, a to příslušné obce jako nároková částka. Právní nárok tak plyne ze zákona a je konkretizován výměrem na příslušný kalendářní rok na základě provedených šetření a rozhodnutí.
