Pověření k výkonu služby obecného hospodářského zájmu může mít i „vnitřní povahu“

V poslední době se poměrně často diskutuje otázka, zda veřejná instituce, která je oprávněným poskytovatelem sociálních služeb, může sama sebe pověřit výkonem služby obecného hospodářského zájmu. V praxi se totiž setkáváme s případy, kdy sama obec poskytuje sociální službu, kterou financuje ze svého rozpočtu. Pokud taková služba je zařazena do krajské sítě sociálních služeb, bude disponovat pověřením vydaným krajem, případně MPSV. Pokud však sociální služba, resp. část její kapacity, nebyla zařazena do příslušné sítě, vzniká problém, jak zajistit, aby financování této služby nebo části její kapacity z rozpočtu obce bylo považováno za veřejnou podporu slučitelnou s vnitřním trhem EU podle Rozhodnutí Komise ze dne 20. 12. 2011 o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (2012/21/EU, Úř. věst. L 7, 11. 1. 2012) („Rozhodnutí Komise“).

Tento článek odpovídá na výše položenou otázku nejen na základě výkladu příslušných právních předpisů EU o veřejné podpoře, ale zohledňuje též i nedávné stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k této problematice.

Podle článku 4 Rozhodnutí Komise je poskytováním služby obecného hospodářského zájmu pověřen dotčený podnik jedním nebo několika akty, jejichž formu si mohou upravit jednotlivé členské státy.
Definice pojmu „podnik“ vychází s ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a je též obsažena v článku I Přílohy č. 1 k Nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. 6. 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 SFEU prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem, Úř. věst. L 187, 26. 6. 2014 („Nařízení GBER“). Podle této definice se „podnikem rozumí každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na svou právní formu“.

Použití pojmu „subjekt“ je v českém právním řádu tradičně spojováno s institutem právní osobnosti (dříve tzv. právní subjektivita) ve smyslu § 23 (u fyzických osob) a § 118 (u právnických osob) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pokud je výraz „subjekt“ použit v českém překladu definice podniku dle pravidel veřejné podpory, nejde o vhodný ekvivalent slova „entity“, používaného v anglickém originále. Podíváme-li se totiž na anglickou verzi textu Nařízení GBER, definice podniku je vymezena takto: „An enterprise is considered to be any entity engaged in an economic activity, irrespective of its legal form“.

Pravidla veřejné podpory však používají výraz „entity“, nebo někdy též „relevant entity“ pro jakýkoli organizační či funkční celek, který provozuje sledovanou činnost, bez ohledu na to, zda má jako takový právní osobnost (subjektivitu), či zda jde pouze o určitý vnitřní útvar (funkční část většího celku).

Právo veřejné podpory tedy považuje tedy za podnik jakýkoli útvar, který provozuje hospodářskou činnost, tj. nabízí zboží či služby na relevantním trhu.

Podíváme-li se tedy na pojem podniku z pohledu poskytování sociálních služeb jako služeb obecného hospodářského zájmu ve smyslu Rozhodnutí Komise, nebude za podnik považován poskytovatel sociální služby jako celek, nýbrž vždy pouze v té relevantní části, v jaké je v účetnictví odděleně sledována příslušná sociální služba jako hospodářská činnost (např. hospodářské středisko z pohledu účetnictví).

Pokud je sociální služba poskytována přímo obcí, resp. její organizační složkou, nepovažuje se za podnik ve smyslu Rozhodnutí Komise obec jako taková, nýbrž právě její organizační složka či útvar, poskytující sociální službu. Z tohoto pojetí podniku jako vnitřního organizačního útvaru pak plyne i závěr, že obec může pověřit svoji vnitřní organizační součást ve smyslu článku 4 Rozhodnutí Komise výkonem služby obecného hospodářského zájmu, ač nejde o jinou osobu, ale vnitřní útvar.

Vzniká samozřejmě otázka, jako podobu má takové pověření mít. Rozhodnutí Komise hovoří pouze o aktu a jeho obsahové náplni, formální podobu ponechává na členských státech. Nebude tedy nic proti pravidlům veřejné podpory, pokud takové pověření bude mít např. formu usnesení příslušného orgánu obce, nebo i jiného méně formálního aktu (pověřovací dopis apod.). Důležité je pouze to, aby pověření obsahově splnilo požadavky stanovené článkem 4 Rozhodnutí Komise.

K této otázce se nedávno vyjadřoval i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v rámci dotazu Hlavního města Prahy při financování sociálních služeb z Operačního programu Praha pól růstu. Otázka směřovala právě k tomu, zda lze za pověření ve smyslu Rozhodnutí Komise považovat akt, který vydá tatáž právnická osoba, která je současně i pověřovanou entitou. Stanovisko Úřadu dospívá k závěru, že není v rozporu s pravidly veřejné podpory, aby ze strany odboru evropských fondů MHMP byly poskytováním sociálních služeb jako služeb obecného hospodářského zájmu pověřeny jeho organizační součásti – jiné odbory MHMP.