Ředitel neziskové organizace Právní úprava postavení statutárních orgánů neziskových organizací je v řadě otázek podobná úpravě postavení jednatelů či členů představenstva obchodních korporací. Vychází totiž ze stejného základu, kterým je obecná úprava orgánů právnických osob podle občanského zákoníku („OZ“).
Podle § 152 OZ může každá právnická osoba tvořit orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní). Ustanovení OZ o jednotlivých druzích právnických osob potom blíže určují, kdo je statutárním orgánem, kterému náleží veškerá působnost, pokud není svěřena jinému orgánu. Z rozpočtových pravidel, zákona o finanční kontrole, ustanovení § 33 zákoníku práce, jakož i dalších právních předpisů veřejného práva lze dovodit, že statutárním orgánem příspěvkové organizace (ať již státní, nebo územního samosprávného celku) je její vedoucí; v praxi je však tato pozice spojena s funkcí nazvanou „ředitel“. Stejný název pro statutární orgán používá i zákon o obecně prospěšných společnostech (ředitel OPS), stejně tak občanský zákoník pro funkci ředitel zapsaného ústavu. Ve všech těchto případech jde o orgán individuální, tj. orgán o jedné osobě.
Výjimku představují spolky, kde občanský zákoník dává možnost, aby stanovy spolku určily, je-li statutární orgán kolektivní (výbor) či individuální (předseda). Stanovy mohou orgány spolku pojmenovat libovolně, nevzbudí-li tím klamný dojem o jejich povaze. Z praxe známe řadu případů, kdy stanovy spolku určily za statutární orgán ředitele nebo předsedu spolku, v jiných případech je statutárním orgánem kolektivní výbor či předsednictvo apod.
Odpovědnost ředitele coby statutárního orgánu
Statutární orgán může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. Z tohoto pohledu právě na ředitele nejvíce dopadá tzv. povinnost péče řádného hospodáře a s tím spojená odpovědnost. Platí totiž, že každý, kdo přijme funkci člena takového orgánu (tedy i ředitele), zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Pokud ředitel nejedná s dostatečnou péčí řádného hospodáře a v důsledku toho vznikne organizaci škoda, odpovídá za ni. Nenahradí-li tuto škodu, ačkoli ji byl povinen nahradit, a organizace není schopna uspokojit předmětný dluh, ručí ředitel svým osobním majetkem věřiteli v rozsahu, v jakém škodu organizaci nenahradil.
Z výše uvedeného plyne, že s funkcí ředitele organizace je spojena nemalá odpovědnost, která může vést dokonce až k osobnímu ručení za závazky organizace. Logicky se tedy množí otázky, jaké jsou vůbec možnosti prevence nežádoucích dopadů takové odpovědnosti. Tento princip se uplatní i u kolektivního statutárního orgánu a každého jeho člena; rozdíl je pouze ten, že jde o společnou odpovědnost, u níž může hrát roli i míra, jakou daný člen přispěl ke vzniku škody a jak ji mohl případně zabránit.
V běžném životě neziskové organizace samozřejmě hrozí vznik určité škody stejně, jako u jiných (podnikatelských) subjektů. Riziko však dramaticky narůstá v případě, kdy je nezisková organizace příjemcem dotací, nedej bože ze Strukturálních a investičních fondů EU. Porušení pravidel či rozpočtové kázně je v rámci dotačních projektů z ESIF naprosto běžné, sankce za mnohdy zcela marginální formální pochybení mohou být velmi citelné, přičemž nezpůsobilost výdajů ke krytí z dotace může způsobit nemalou škodu.
Tři recepty, jak čelit odpovědnosti
Na úvod této úvahy je třeba říci, že neexistuje způsob, jak se odpovědnosti z činnosti statutárního orgánu zcela vyhnout, pokud pomineme možnost takovou funkci vůbec nevykonávat; to je jistě také řešení, ale nakonec stejně někdo tu funkci vykonávat musí. Pro tyto odvážlivce se tedy pokusme hledat cestu, jak je možné negativní dopady odpovědnosti statutárního orgánu co nejvíce eliminovat. Naše úvaha zahrnuje tři „recepty“, které mohou fungovat samostatně, nicméně též ve vzájemné kombinaci.
Recept první – pracovní poměr
První možností, jak dopady odpovědnosti zmírnit, je výkon funkce statutárního orgánu (ředitele) v pracovním poměru. Zákoník práce totiž rozsah odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem v rámci jeho pracovní činnosti významně omezuje. Podle § 257 zák. práce výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek. Pomineme-li tedy situaci, že by ředitel porušil svoji povinnost péče řádného hospodáře úmyslně či „pod vlivem“, pracovní poměr jej chrání před škodou vyšší, než činí čtyřapůlnásobek jeho výdělku; protože touto výší je limitován i rozsah ručení za úhradu dluhu věřitelům celým osobním majetkem, jde jistě o ochranu významnou.
V této souvislosti však vzniká zásadní otázka, naznačená v úvodu tohoto článku, zda je vůbec možno funkci ředitele vykonávat v pracovněprávním vztahu. Jak jsme již uvedli, dosavadní rozhodovací praxe soudů je v této věci poněkud rozkolísaná a týká se téměř výhradně statutárních orgánů obchodních korporací. Není však příliš mnoho argumentů k tomu, proč by pojetí právního vztahu orgánů neziskových organizací mělo být zásadně odlišné, neboť požadavek péče řádného hospodáře je zcela obecný a u neziskových organizací dokonce není ani prolomen zmírňujícím pravidlem podnikatelského úsudku v prostředí podnikání, jako je tomu u obchodních korporací. Již se zdálo, že se soudy shodují na závěru, že fyzická osoba nemůže vykonávat činnost statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu, neboť funkce statutárního orgánu není „druhem práce“; sjednají-li přesto strany ohledně takové funkce pracovní smlouvu, je tato neplatná. Tento postoj soudu byl motivován nejen věcným vymezením, co je a není druh práce, nýbrž zejména právě omezením potenciální odpovědnosti za škodu při výkonu funkce limitem stanoveným zákoníkem práce.
Nedávný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 sice nezpochybnil dosavadní názor soudů, že funkce člena statutárního orgánu není pojmově výkonem závislé činnosti ve smyslu § 2 zákoníku práce, vyjádřil však přesvědčení, že zákoníku práce mohou být na základě vůle stran podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. V důsledku toho Ústavní soud odmítl závěr, že by smlouva, kterou se strany podřídí zákoníku práce, přestože v ní nejde o výkon závislé práce, byla neplatná.
Vezmeme-li tedy v úvahu učiněný závěr Ústavního soudu, můžeme připustit, že rozhodně není vyloučeno, aby funkce ředitele ústavu, spolku či obecně prospěšné společnosti byla vykonávána v pracovním poměru. Co tomuto závěru dále napovídá?
Ředitel příspěvkové organizace
Předně vše, co bylo uvedeno, se netýká příspěvkové organizace, jejíž právní poměry jsou výslovně upraveny zákoníkem práce, rozpočtovými pravidly a dalšími předpisy.
Vedoucí příspěvkové organizace (ředitel) spadá mezi výslovně uvedená vedoucí pracovní místa, kde se zakládá pracovní poměr, a to jmenováním (viz § 33 zákoníku práce). Ředitel je tedy ze zákona zaměstnancem příspěvkové organizace a jeho pracovní poměr vzniká jmenováním ze strany zřizovatele, nikoli pracovní smlouvou. Z tohoto důvodu může být také ředitel ze své funkce odvolán postupem podle § 73a zákoníku práce, v důsledku čehož může také následně jeho pracovní poměr k organizaci skončit.
Tato právní úprava postavení ředitele příspěvkové organizace napovídá, že pracovní poměr statutárního orgánu u neziskové organizace není obecně zapovězen, byť jde o organizaci zřízenou podle práva veřejného, nikoli soukromého jako spolky či ústavy.
Limitace omezení odpovědnosti za škodu
Přestože jsme uvedli, že postavení jednatele obchodní korporace je z pohledu péče řádného hospodáře obdobné postavení statutárních orgánů neziskových organizací, přesto zde existují určité odlišnosti.
Jedním z argumentů soudní rozhodovací praxe, proč jednatel nemůže vykonávat funkci v pracovním poměru, byl fakt, že zákon o obchodních korporacích výslovně vylučuje ujednání o omezení odpovědnosti za škodu. Konkrétně § 53 odst. 2 zákona o obchodních korporacích stanoví, že „k právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena jejích orgánů se nepřihlíží“. Uzavření pracovní smlouvy bylo vnímáno mj. jako jednání omezující odpovědnost (viz výše zmíněná limitace daná zákoníkem práce), a výkon funkce statutárního orgánu v pracovním poměru považován za obcházení zákona z pohledu zákonné odpovědnosti a ručení za vzniklou škodu.
Obecná úprava daná občanským zákoníkem je však mírnější, neboť zde neplatí absolutní zákaz sjednání omezení odpovědnosti za škodu.
Podle § 2898 občanského zákoníku se „nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“
Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že úprava smluvního omezení odpovědnosti, dopadající na neziskové organizace, je mírnější, než úprava, kterou se řídí obchodní korporace.
Recept druhý – omezení odpovědnosti ve smlouvě o výkonu funkce
Pro případ, že ředitel neziskové organizace nevykonává svoji funkci statutárního orgánu v pracovním poměru, bude jeho postavení zpravidla podrobeno úpravě uzavřené smlouvy o výkonu funkce. Její režim je sice upraven výslovně pro obchodní korporace, ale není opět důvod, proč by nemohla být analogicky použita u neziskových organizací. Právní režim takové smlouvy se bude zpravidla řídit ustanoveními OZ o příkazu (viz obecná aplikace § 2444 OZ).
Smlouva o výkonu funkce není smlouvou pracovněprávní, na základě ní tedy nevzniká pracovní poměr ani jiný pracovněprávní vztah. Přestože dopady daňové a dávkové jsou obdobné jakou u pracovního poměru (tj. v případě závislé práce), je zde velký rozdíl právě v pojetí odpovědnosti za případnou škodu. Na rozdíl od pracovního poměru není totiž osoba vykonávající funkci na základě smlouvy o výkonu funkce chráněna ze zákona omezením odpovědnosti za škodu.
Jak bylo uvedeno výše, u neziskových organizací lze připustit, aby takové omezení smluvní strany sjednaly přímo ve smlouvě; omezení se však nesmí vztahovat na škodu způsobenou ředitelem úmyslně či v důsledku tzv. hrubé nedbalosti. Právní teorie a rozhodovací praxe soudů odlišuje „lehkou“ a „hrubou“ nedbalost. Jednání je „lehce nedbalostní“, pokud spočívá na chybě, která se příležitostně může stát i pečlivé a rozumné osobě; „hrubě nedbalostní“ je takové jednání, které spočívá na bezstarostnosti až bezohlednosti, která by u řádné osoby nikdy neměla nastat. Hrubou nedbalostí tedy bude nepoužití řádné péče v obzvláště podstatné a neospravedlnitelné míře.
Přestože úprava těchto otázek není zcela jednoznačná (bohužel nejen těchto otázek), lze doporučit, aby otázka limitu odpovědnosti byla zohledněna při uzavírání smlouvy o výkonu funkce, a to zejména pro případy lehce nedbalostních jednání, kdy se chyba může stát opravdu každému i při vynaložení maximální péče.
Recept třetí – pojištění odpovědnosti
Třetí možností, jak čelit resp. zmírnit dopady odpovědnosti z výkonu funkce, je uzavření odpovídajícího pojištění. Pojistné produkty tohoto typu na trhu existují a z naší praxe víme, že řada organizací neziskového charakteru takové pojištění využívá. Rozlišuje se pojištění odpovědnosti zaměstnanců a pojištění odpovědnosti statutárních orgánů. Bude tedy rozhodující, v jakém postavení ředitel bude a samozřejmě, jak daný vztah pojišťovna klasifikuje pro účely svých pojistných podmínek. V této souvislosti je třeba upozornit na dvě otázky, které se v praxi vyskytují.
Předně je třeba si při sjednávání pojištění dát velký pozor na to, jaké případy pojistka kryje, resp. naopak, jaké jsou z krytí vyloučeny (tzv. výluky). Bohužel řada pojišťoven velmi nerada pojišťuje právě škody v souvislosti s dotačními tituly, a proto takové případy bývají ve všeobecných podmínkách často vyloučeny z pojištění. Nicméně smlouvou je možno tyto výluky překonat a pojištění těchto případů výslovně sjednat. Druhou otázkou jsou daňové aspekty, pokud pojištění sjednává organizace (de facto za zaměstnance či za funkcionáře). V každém případě je zapotřebí zohlednit, zda náklad vynaložený organizací na takové pojištění je daňově účinný či nikoli. Na tomto místě lze upozornit na výslovně ustanovení § 25 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, který jako nedaňový náklad označuje právě „pojistné hrazené za člena statutárního orgánu a dalšího orgánu právnické osoby a za jednatele společnosti s ručením omezeným z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti při výkonu funkce“. U zaměstnanců však takováto výslovná úprava není, obecně se pojistné za zaměstnance jako daňově účinný náklad uznává. Je však otázkou, jaký výklad převáží pro případ, kdy ředitel bude svoji funkci vykonávat v pracovněprávním vztahu, tedy bude zaměstnancem a zároveň statutárním orgánem. Bude nutno sledovat obě linie. Především vyjasnit s pojišťovnou, zda pojišťuje ředitele jako zaměstnance či jako statutární orgán, aby v případě vzniku škody nedošlo k odmítnutí plnění. To zpravidla určí i daňový režim takového nákladu.
K tématu postavení ředitele neziskové organizace se ještě vrátíme v některém z příštích článků.
