Zavádění systému financování sociálních služeb vyrovnávací platbou je v současné době provázeno některými zásadními otázkami v souvislosti s vydáním tzv. Pověření poskytováním služby obecného hospodářského zájmu. Vydává Pověření vždy kraj, nebo ten, kdo službu financuje? Znamená přistoupení k Pověření ze strany obcí bezvýhradnou akceptaci podmínek stanovených krajem? Musí být Pověření vydáno i v případě poskytování příspěvku zřizovatele příspěvkové organizaci? Představuje zařazení poskytovatele sociálních služeb do krajské sítě automaticky vydání resp. povinnost vydat Pověření? Představuje Pověření právní nárok na poskytnutí vyrovnávací platby?
Pojetí Pověření poskytováním služby obecného hospodářského zájmu v právu EU
Právní předpisy EU o veřejné podpoře k financování služeb obecného hospodářského zájmu („SGEI“) považují vydání tzv. Pověření poskytováním služby SGEI za jednu z povinných náležitostí (podmínek), které je nutno splnit, aby při financování služeb SGEI nedocházelo k nedovolené veřejné podpoře.
Podle článku 3.3 Sdělení Komise o použití pravidel EU v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (2012/C 8/02) „[a]by mohl být uplatněn čl. 106 odst. 2 Smlouvy, musí být poskytováním služby obecného hospodářského zájmu pověřen nejméně jeden podnik. Dotyčné podniky musejí být tudíž státem pověřeny zvláštním úkolem…Veřejná služba musí být svěřena aktem, který může mít v závislosti na předpisech členského státu podobu legislativního nebo regulačního nástroje či smlouvy. Může být stanovena rovněž několika akty. Komise v takových případech vyžaduje, aby akt nebo akty obsahovaly alespoň následující náležitosti:
- náplň a délku trvání závazků veřejné služby;
- o který podnik a případně o které území se jedná;
- povahu výhradních nebo zvláštních práv přiznaných podniku daným orgánem;
- ukazatele pro výpočet, kontrolu a hodnocení vyrovnávací platby; a dále
- ujednání, která vyloučí vyplacení jakékoli nadměrné vyrovnávací platby a zajistí její navrácení.
V některých členských státech je běžné, že veřejné orgány financují služby, které vyvinul a navrhl sám poskytovatel. Orgán však musí rozhodnout, zda návrh poskytovatele schválí ještě před poskytnutím vyrovnávací platby. Není důležité, zda jsou nezbytné prvky pověřovacího aktu vloženy přímo do rozhodnutí o schválení návrhu poskytovatele nebo zda jsou předmětem zvláštního právního aktu, například smlouvy s poskytovatelem“.
Podle článku 4 Rozhodnutí Komise o použití čl. 106 odst. 2 SFEU na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (2012/21/EU) „[p]oskytováním služby obecného hospodářského zájmu je dotčený podnik pověřen jedním nebo několika akty, jejichž formu si mohou upravit jednotlivé členské státy.“
Konečně podle článku 2.3 Sdělení Komise Rámec EU pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby (2012/C 8/03) „[o]dpovědnost za poskytování služeb SGEI musí být dotčenému podniku svěřena prostřednictvím jednoho nebo více aktů, jejichž formu si může určit každý členský stát. Pojmem „členský stát“ se rozumějí ústřední, regionální i místní orgány.“
Z výše uvedeného vymezení tzv. pověřovacího aktu (Pověření) plynou následující závěry:
- Pověření poskytováním služby SGEI vydává členský stát, čímž se rozumí zejména orgány státní správy a územní samosprávy na všech stupních řízení resp. úrovních;
- podobu Pověření stanoví členský stát, přičemž při stanovení právní podoby, koncepce, procedury apod. disponuje značnou flexibilitou (právo EU není ohledně formy nikterak striktní, ponechává vůli na jejím určení členským státům a stanoví pouze požadovaný obsah Pověření);
- Pověření může být vydáno více akty, přičemž v jejich souhrnu musí být splněny obsahové náležitosti Pověření;
- právo EU neřeší, a tedy nevylučuje vícezdrojové financování téže služby SGEI; při koncepci výpočtu vyrovnávací platby pouze zdůrazňuje, že nesmí dojít k nadměrné platbě, způsobené např. duplicitním financování týchž způsobilých nákladů na službu SGEI z více zdrojů;
- právo EU neřeší, a tudíž ani nevylučuje, aby bylo vydáno „jednotné Pověření“ členského státu vydané více veřejnými institucemi „společně“, nebo (jak koncipujeme u nás), aby bylo vydáno Pověření tzv. „hlavním zadavatelem“ s tím, že ostatní zadavatelé k tomuto Pověření „přistoupí“; koncepce přistoupení k Pověření představuje pouze jinou právní techniku směřující k témuž, tj. vydání „společného“ pověřovacího aktu;
- právo EU neřeší, a tedy ani nevylučuje, aby v konkrétních, odůvodněných případech existovalo více pověření na tutéž službu SGEI (souběžné Pověření); takovýto případ může nastat, pokud by jiný zadavatel pojal obsah / rozsah služby SGEI zásadně šířeji resp. odlišně, než hlavní zadavatel a nedošlo k dohodě mezi zadavateli o rozšíření původního rozsahu Pověření; i tuto situaci však lze v dohodě mezi zadavateli právně řešit institutem přistoupení k původnímu Pověření.
Vzhledem k tomu, že právní vztah mezi veřejným „pověřovatelem“ resp. více „pověřovateli“ a poskytovatelem služby SGEI bude mít výrazné prvky veřejnoprávního vztahu (zejména tam, kdy vyrovnávací platba bude financována podle rozpočtových pravidel), je nezbytné, aby byl založen pokud možno na maximální jednoduchosti, srozumitelnosti, transparentnosti, neboť jakékoli pochybnosti, nejasnosti a rozpory zpravidla nemohou být jakkoli přičítány k tíži poskytovatele dané služby.
Pověření v „užším“ a „širším“ slova smyslu
Jak bylo uvedeno výše, Pověření může být (a v našem systému vícezdrojového financování zpravidla je) představováno více právními akty ve svém souhrnu, a to počínaje „zařazením poskytovatele do sítě“, přes formální vydání samotného dokumentu „Pověření“ až po konkrétní další akty (smlouvy, rozhodnutí apod.) zajišťující financování dané služby jednotlivými dílčími části jednotné vyrovnávací platby; ty mohou mít charakter veřejnoprávní (dotace, příspěvek PO), či soukromoprávní (dar, veřejná zakázka apod.).
Pojetí práva EU tedy odpovídá Pověření v jakémsi „širším slova smyslu“, tj. za Pověření nutno považovat ve svém souhrnu všechny akty zadavatelů vůči poskytovateli služby SGEI, obsahující jednotlivé povinné obsahové náležitosti Pověření ve smyslu článku 4 Rozhodnutí SGEI, přičemž není nezbytné, aby všechny obsahové náležitosti obsahoval jeden akt či jedna listina.
Formální dokument „Pověření“ vydávané krajem, které je spojeno se zařazením služby a poskytovatele do sítě, je de facto jakýmsi Pověřením v „užším slova smyslu“, doplněným ostatními akty zadavatelů. Proto také není nezbytně nutně spojeno s vyrovnávací platbou (resp. její částí) ze strany kraje.
Pokud jsme přijali koncepci institutu „přistoupení“ k Pověření mj. proto, abychom usnadnili obcím využití režimu veřejné podpory služeb SGEI slučitelné s vnitřním trhem, měl by formální akt krajského Pověření (v užším slova smyslu) obsahovat též popis kompenzačního mechanismu a parametrů pro výpočet, kontrolu a přezkoumání vyrovnávací platby a opatření k zamezení a vrácení jakékoli nadměrné vyrovnávací platby. Obce a ostatní zadavatelé, kteří k tomuto formálnímu Pověření kraje přistoupí svými akty (rozhodnutími, smlouvami), pak určují jednak svůj konkrétní podíl na vyrovnávací platbě a jednak dotvářejí a doplňují celkový obsah Pověření v širším slova smyslu, jak je chápán předpisy EU.
Pověření v širším slova smyslu (tj. v souhrnu všech aktů) musí obsahovat všechny náležitosti požadované právem EU. Kraj tedy může teoreticky ve svém dokumentu uvést všechny náležitosti, nebo pouze část těchto náležitostí s tím, že další náležitosti Pověření budou obsahovat navazující akty obcí a dalších zadavatelů.
Pojetí „hlavního zadavatele“, který vydává Pověření
V případě vícezdrojového financování služeb SGEI bude vždy existovat více zadavatelů (potenciálních „pověřovatelů“), kteří se budou na základě různých právních titulů podílet na celkovém financování vyrovnávací platby. Aby systém fungoval na bázi praktičnosti a jednoduchosti, byla zvolena koncepce „jednotného Pověření“, které vydává hlavní zadavatel a ostatní zadavatelé k němu tzv. „přistupují“ (jak však zmíněno výše, možné jsou i jiné přístupy, vždy je však třeba bedlivě vážit jejich právní, ekonomické, účetní, organizační a administrativní důsledky).
Vymezení pojmu “hlavní zadavatel“, který vydává Pověření, nenalezneme v žádném právním předpise EU ani v našich předpisech a je na členském státu, aby si koncepci pověřovacího aktu upravil sám. Pojetí hlavního zadavatele může vycházet ze dvou hledisek:
- hledisko poměru, v jakém se zadavatelé podílejí na financování vyrovnávací platby; nebo
- hledisko významu postavení zadavatelů v nastaveném systému plánování a financování sociálních služeb.
V našem právním prostředí je Pověření poskytování služby SGEI spojeno s právním institutem výběru registrovaného poskytovatele sociálních služeb k zajištění dostupnosti poskytováním sociální služby zařazené do příslušné sítě sociálních služeb. Jak víme, tento „výběr“ konkrétního poskytovatele prozatím nemá pevně stanovená pravidla a je věcí úvah de lege ferenda, tj. vytvoření řádného právního prostředí pro proces „obsazování“ sítí konkrétními poskytovateli, který musí respektovat obecné základní zásady veřejného zadávání služeb, tj. zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.
Současné znění zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách („ZSS“), je postaveno na koncepci krajských sítí sociálních služeb a na povinnosti krajů zajistit dostupnost poskytování sociálních služeb na svém území. Role obcí je vyjádřena jako role „spolupráce“ a „spoluvytváření podmínek“.
Výjimku z tohoto pravidla představují do jisté míry služby celostátního či nadregionálního charakteru (§ 104 odst. 3 písm. a) ZSS), kde zásadní roli sehrává MPSV.
Pověření je přímým právním důsledkem „zařazení“ konkrétního poskytovatele do příslušné sítě (jde o nepřesný výraz správného pojmu „výběr poskytovatele k zajištění dostupnosti poskytování sociální služby zařazené do sítě“), bez ohledu na to, kdo a v jaké míře se bude na financování vyrovnávací platby podílet.
Logice celé věci tedy napovídá, že náš systém plánování a financování sociálních služeb podporuje koncepci výše uvedeného druhého hlediska určení hlavního zadavatele, a to podle jeho pozice / kompetence ve vztahu k vymezení náplně a obsahu služby SGEI a tvorbě konkrétní sítě (zjišťování a stanovení potřebnosti, kvality, dostupnosti a nákladovosti služeb) a ve vztahu k následnému „zařazování“ či „výběru“ poskytovatelů.
Z uvedeného plyne závěr, že hlavním zadavatelem ve smyslu vydání Pověření službou SGEI by měl být (bez ohledu na zdroj financování vyrovnávací platby):
- v případě poskytovatele „zařazeného“ do krajské sítě sociálních služeb KRAJ;
- v případě služeb celostátního či nadregionálního charakteru MPSV;
- v případě ostatních služeb nezařazených do krajské sítě sociálních služeb nebo do celostátní /nadregionální sítě sociálních služeb SUBJEKT, který službu SGEI financujenebo jiným způsobem vymezuje její obsahovou náplň jako služby SGEI (např. obec, zřizovatel PO apod.).
Míra financování vyrovnávací platby by tedy podle našeho názoru neměla být hlavním hlediskem pro určení hlavního zadavatele, který vydá Pověření. To v praxi přináší například tyto případy:
- Kraj zařadí službu do krajské sítě a vybere k zajištění dostupnosti poskytování takové služby poskytovatele, kterým je příspěvková organizace zřízená obcí; ta bude financována zcela nebo z převážné části formou příspěvku zřizovatele. Přestože krajský rozpočet není hlavním zdrojem vyrovnávací platby, systémově by měl vydat Pověření a stanovit základní parametry vyrovnávací platby (plynoucí z nákladovosti služby SGEI); zřizovatel (obec) by měla k Pověření přistoupit;
- Poskytovatel zařazený do krajské sítě, který je standardně financován z rozpočtu kraje a rozpočtu obcí, obdrží dotaci z ESF – OPZ přímo od MPSV, která zcela nebo z převážné části pokryje vyrovnávací platbu na danou službu SGEI. Pověření by měl vydat kraj, neboť vyhodnotil potřebnost služby a stanovil i ostatní parametry, tj. vymezil náplň a obsah služby, a to bez ohledu na to, že poskytovatel nakonec uspěje v žádosti o financování vyrovnávací platby z prostředků ESF poskytovaných přímo ze státního rozpočtu. MPSV by však mělo k Pověření přistoupit.
Pověření a právo na vyrovnávací platbu
Často dostáváme otázku, zda poskytovateli sociálních služeb, který obdrží Pověření, vzniká z tohoto titulu právní nárok na vyrovnávací platbu ve výši pokrývající veškeré čisté náklady nezbytné k zajištění dostupnosti poskytování služby ve vymezeném rozsahu.
Předně je třeba si uvědomit, že právo veřejné podpory služeb SGEI řeší otázku, kolik maximálně může veřejný sektor formou podpory poskytnout příslušnému podniku (v našem případě poskytovateli sociální služby), aby nedocházelo k nadměrné platbě, tedy „přefinancování“ poskytovatele z veřejných zdrojů. Řeší tedy tzv. intenzitu podpory ve vztahy ke krytí způsobilých nákladů, vyjádřenou u vyrovnávací platby vzorcem čisté náklady + přiměřěný zisk. Právo veřejné podpory tedy zásadně neřeší, kolik minimálně by měl podnik obdržet.
Z logiky pověřovací aktu, a potažmo též z logiky veřejnoprávního vztahu mezi zadavatelem služby a jejím poskytovatelem plyne, že pokud je podnik pověřen službou SGEI, pak de facto si veřejný sektor u něho službu ve vymezeném rozsahu, obsahu a standardu „objednává“. Z toho lze dovodit závěr, že určitý „právní nárok“ poskytovatele služby je s vydáním Pověření spojen. Judikatura Nejvyššího správního soudu, potažmo Ústavního soudu v obdobných případech resp. vztazích hovoří o tzv. právu legitimního očekávání příjemce podpory.
S tímto pojetím práva legitimního očekávání však právo EU při koncepci vyrovnávací platby nepřímo počítá, když umožňuje, že:
- „[č]lenský stát může rozhodnout, že zisky plynoucí z jiných činností mimo rozsah dané služby SGEI musí být zčásti nebo zcela připsány na financování služby SGEI (viz článek 5 odst. 4 poslední věta Rozhodnutí SGEI);
- [j]estliže poskytování služby SGEI není spojeno s výrazným komerčním nebo smluvním rizikem, zejména pokud jsou čisté náklady na poskytování služby SGEI v podstatě plně vyrovnány ex post, nesmí přiměřený zisk překročit příslušnou swapovou sazbu nevýšenou o 100 bazických bodů.“
Z uvedeného plyne, že právo EU počítá se stanovením míry rizika poskytovatele služby SGEI, a tudíž i s tím, že vydání Pověření automaticky nepředstavuje právní nárok poskytovatele služby SGEI na plné vyrovnání. Právo legitimního očekávání však vyžaduje, aby míra rizika poskytovatele a podmínky krytí nákladů byly stanoveny předem, jasně a transparentně.
Jako příklad stanovení určité míry rizika poskytovatele sociálních služeb lze uvést praxi zavedenou např. v Královéhradeckém kraji. Pověření vydávané krajem obsahuje ustanovení, podle kterého je poskytovatel sociální služby povinen zajistit rozsah služby definovaný v Pověření v plném rozsahu, za předpokladu zajištění vyrovnávací platby z veřejných zdrojů (stát, Kraj, obce – tito společně dále jen „Zadavatelé“) ve výši alespoň 90 % vypočtené vyrovnávací platby stanovené v systému řízení sítě. V případě, že nebude zajištěno financování služby ve výši alespoň 90% vypočtené vyrovnávací platby, může Poskytovatel požádat kraj a obce o úpravu rozsahu služby na základě sjednaného dodatku k Pověření.
Náplň služby SGEI a závazek zadavatelů
Podstatnou náležitostí Pověření je přesné vymezení služby SGEI co do jejího obsahu, rozsahu, kvality, dostupnosti atd. Je třeba si uvědomit, že to, jak bude služba SGEI v Pověření vymezena, určuje náplň toho, co bude ve smyslu práva veřejné podpory považováno za službu obecného hospodářského zájmu. To určí, jaké způsobilé náklady lze zahrnout do vyrovnávací platby. Vše, co jde mimo vymezený rozsah, není pokryto Pověřením, nespadá pod službu SGEI, a nelze tedy bez dalšího financovat v režimu SGEI, a to ani ze strany ostatních zadavatelů.
Dejme si konkrétní příklad. Kraj v Pověření stanoví, že za součást služby SGEI považuje další vzdělávání sociálních pracovníků v rozsahu zákonem stanoveného minima, tj. 24 hodin za rok. Jaké má takové vymezení důsledky? Na jedné straně tím kraj eliminuje potenciální riziko, že na základě práva legitimního očekávání na něm bude poskytovatel požadovat krytí nákladů vzdělávání ve větším rozsahu, než stanoví zákonné minimum. Na druhou stranu však tato koncepce znamená, že za službu SGEI lze považovat pouze vzdělávání v rozsahu 24 hodin ročně a v režimu slučitelné veřejné podpory lze poskytnout krytí nákladů vynaložený pouze na vzdělávání v tomto rozsahu. Pokud by kdokoli jiný ze zadavatelů chtěl poskytovateli pokrýt náklady na vzdělávání v rozsahu dalších hodin, musel by poměrně složitě řešit režim veřejné podpory. Rozumný přístup by stejně vedl k „rozšíření“ původního Pověření o další hodiny vzdělávání, avšak s tím, že budou kryty z obecního rozpočtu nebo jiného zdroje (projekt OPZ).
Výše uvedený příklad vede k závěru, že praktickým řešením v daných případech může být právě stanovení míry rizika samotného poskytovatele služby SGEI. Kraj totiž může v Pověření za službu SGEI prohlásit i službu v širším rozsahu, než hodlá sám financovat, avšak aby zabránil důsledkům práva legitimního očekávání, musí předem jasně říci, že v určitém rozsahu služby nese riziko na pokrytí nákladů poskytovatel služby SGEI. Pokud se tedy vrátíme k případu vzdělávání, kraj může např. stanovit, že pro účely kalkulace vyrovnávací platby lze do nákladů na sociální službu zahrnout náklady na další profesní vzdělávání sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách i nad rámec rozsahu 24 hodin (§ 111 a 116 ZSS), pokud je vyšší rozsah vzdělávání u konkrétního pracovníka odůvodněn potřebou obnovení, upevnění a doplnění kvalifikace ve vztahu k předmětu jeho činnosti v rámci podpořené sociální služby, avšak s tím, že kraj „garantuje“ v rámci vyrovnávací platby krytí pouze vzdělávání do výše 24 hodin. Taková koncepce umožní, aby obec, která chce podpořit vzdělávání ve vyšším rozsahu, podporu poskytla a formou přistoupení k Pověření zároveň určila charakter této podpory jako slučitelné s vnitřním trhem podle Rozhodnutí SGEI.
Zřizovatel příspěvkové organizace, vyrovnávací platba a Pověření
Příspěvková organizace je financována zejména svým zřizovatelem, a to formou příspěvku na provoz podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Vedle toho může čerpat další podporu zejména od jiných subjektů (kraj, MPSV a apod.). Poskytování příspěvku na provoz a další podpora formou dotací, darů atd. však podléhá též pravidlům EU o veřejné podpoře; jak již několikrát konstatovala Evropská Komise a následně i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, pokud jakákoli byť i „nezisková“ organizace provozuje tzv. hospodářskou činnost, vztahují se na ni pravidla o veřejné podpoře, neboť je považována za tzv. „podnik“.
Vyrovnávací platba smí pokrýt pouze čisté náklady nezbytné pro zajištění dané služby v rozsahu Pověření (plus přiměřený zisk). To v praxi znamená, že vezmeme všechny účelně vynaložené a zadavateli vymezené jako způsobilé náklady na službu a odečteme od nich výnosy plynoucí ze služby (úhrady od klientů, úhrady od pojišťoven, případně z jiných zdrojů, z nichž obdržel poskytovatel služby prostředky účelově určené na uznatelné náklady služby – např. účelově určený sponzorský dar, veřejná sbírka apod.). Rozdíl tvoří de facto provozní ztrátu, kterou poskytovatel potřebuje pokrýt právě vyrovnávací platbou, jinak by nemohl službu zajistit v daném rozsahu. Pokud je vyrovnávací platba pokryta z jednoho zdroje (příspěvek zřizovatele PO), potom tato platba nesmí převýšit onu provozní ztrátu, jinak by byla považována za nadměrnou, poskytovatel služby by byl přefinancován (abstrahujeme nyní od přiměřeného zisku). Pokud je vyrovnávací platba poskytována z více zdrojů, což je častý případ (vedle příspěvku zřizovatele PO je poskytnuta např. dotace kraje nebo podpora ze strany Úřadu práce), pro účely kalkulace vyrovnávací platby se všechny zdroje sčítají a sleduje se celková vyrovnávací platba.
Pokud má příspěvková organizace dodržet podmínky Rozhodnutí Komise (tj. eliminovat riziko nedovolené veřejné podpory), musí předně zajistit oddělené účetnictví služeb SGEI; půjde zejména o to, aby bylo vedeno oddělené účetnictví přímých i nepřímých nákladů, a také výnosů, spojených s konkrétní sociální službou (myšleno každou službou vymezenou podle tzv. identifikátoru). Z této podmínky též plyne, že příspěvek zřizovatele PO musí být rozlišen (a o něm též odděleně účtováno) podle toho, na krytí jakých nákladů je určen.
Prakticky z toho vychází, že pokud PO jako poskytovatel sociálních služeb poskytuje pouze 1 službu a jinou (doplňkovou) činnost vůbec neprovádí, nemusí být odděleně účtováno, neboť jiná činnost není vykonávána; v takovém případě ani nemusí být jakkoli alokován příspěvek zřizovatele. Takovýchto případů ale v praxi není mnoho. V jakémkoli jiném případě musí být zajištěno důsledné oddělené účetnictví každé sociální služby, a samozřejmě navíc i oddělené účetnictví doplňkové činnosti. Aby toto v praxi fungovalo, měl by zřizovatel též určit alokaci příspěvku na provoz na jednotlivé tyto činnosti, k jejich pokrytí slouží. Pokud tak zřizovatel neučiní, je povinností poskytovatele sociálních služeb, aby zajistil jednoznačně účetní odlišení nákladů a výnosů pro jednotlivou službu a byl schopen toto z účetnictví kdykoli prokázat. Příslušná alokovaná část příspěvku zřizovatele na danou službu tvoří totiž nedílnou součást tzv. vyrovnávací platby, kterou veřejný sektor (zřizovatel, případně další zadavatelé) poskytuje ke krytí čistých nákladů spojených s jednotlivou službou (případně se zohledněním tzv. přiměřeného zisku).
Pokud je vyrovnávací platba složena nejen z příspěvku zřizovatele, ale též z jiné dotace, sleduje se výše vyrovnávací platby jako celek, aby bylo zabráněno tzv. nadměrné vyrovnávací platbě (tj. platbě vyšší, než je nezbytná k pokrytí čistých nákladů služby). Rozhodující není žádaná dotace, ale dotace skutečně poskytnutá.
Pokud je PO navíc zařazena do krajské sítě sociálních služeb, (kraj vydal Pověření), měl by zřizovatel PO k tomuto Pověření „přistoupit“. Takové přistoupení mj. znamená, že obec (zřizovatel) může deklarovat, že příspěvek na provoz určený na danou sociální službu tvoří nedílnou součást jednotné vyrovnávací platby a bude v průběhu roku upraven podle výše dotace, kterou PO obdrží z jiných zdrojů.
Pokud se ukáže, že skutečné čisté náklady (rozuměno náklady minus výnosy) byly nižší než vyrovnávací platba, a pokud nebyl v rámci platby kalkulován tzv. přiměřený zisk, je částka převyšující čisté náklady považována za nadměrnou vyrovnávací platbu, která musí být vrácena (případně při vhodném monitorovacím procesu nedojde ani k jejímu faktickému vyplacení včasným „snížením“ dotace či příspěvku v průběhu roku). Je třeba jen s krajem dohodnout, komu se bude nadměrná platba vracet; zpravidla příspěvek zřizovatele zůstává zachován a krátí se dotace.
V případě, že čisté náklady převýší vyrovnávací platbu, má poskytovatel sociální služby „nárok“ na dorovnání, ledaže byla předem jasně nastavena a definována míra rizika poskytovatele, tj. míra případného kofinancování služby z vlastních nebo jiných zdrojů (zpravidla soukromých). V takovém případě je samozřejmě možné využít jinou (byť účelově neurčenou) část příspěvku zřizovatele na dorovnání vyrovnávací platby, která podle kalkulace poskytovateli sociální služby náleží.
