V souvislosti s investičními dotacemi na pořízení nebo technické zhodnocení zařízení sociálních služeb se v poslední době velmi často setkáváme s problémem, že žadatel o podporu je odlišným subjektem od samotného poskytovatele sociální služby. Je tomu např. u investičních projektů krajů, měst, nebo obcí („municipality“), které jsou vlastníky pozemků, případně existujících budov, a samy nejsou poskytovateli sociálních služeb.
Tzv. model odděleného vlastnictví sociální infrastruktury od jejího užívání podnikem pověřeným výkonem sociální služby coby služby obecného hospodářského zájmu není v praxi výjimkou, ale skýtá určitá úskalí, o nichž je dobré předem vědět.
Pojetí veřejné podpory investic do zařízení sociálních služeb může být u některých projektů rozdílné. Setkáváme se s případy, kdy podpora poskytnutá municipalitě ze státního rozpočtu je klasifikována jako „veřejný transfer“ mimo pravidla veřejné podpory s tím, že municipalita coby příjemce je povinna následně zajistit nakládání s infrastrukturou v souladu s předpisy v oblasti veřejné podpory.
Vedle toho jsou taktéž časté případy, kdy podpora ze státního rozpočtu je municipalitě poskytnuta již v režimu veřejné podpory služeb obecného hospodářského zájmu slučitelné s vnitřním trhem EU podle Rozhodnutí Komise[1] s povinností „přenést“ tuto podporu na podnik pověřený výkonem veřejné služby, tj. na příslušného poskytovatele sociální služby.
V této souvislosti vzniká otázka, co se rozumím pojmem „přenesení“ veřejné podpory, resp. poskytnuté výhody. Pojem přenesení veřejné podpory souvisí též s pojmem zprostředkovatele podpory. Jde o situaci, kdy cílovým příjemcem podpory není samotný subjekt, který podporu primárně od poskytovatele obdrží (příjemce dotace), ale jiný subjekt, kterému má podpora sloužit k naplnění jejího účelu.
Přenesení podpory si lze představit několika srovnatelnými způsoby.
Pravděpodobně nejjednodušší situace nastane, pokud municipalita pořídí z podpory infrastrukturu (dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek), a tento následně svěří své zřízené příspěvkové organizaci do užívání (tzv. právo hospodaření). Právo hospodaření je velmi blízké vlastnickému právu, takže výhodu z poskytnuté podpory může plně využít tato příspěvková organizace, která je pověřena poskytováním sociální služby podle Rozhodnutí Komise. Svěření se děje formou dodatku zřizovací listiny ve smyslu § 27 odst. 2 písm. e) rozpočtových pravidel územních rozpočtů[2].
Obdobná situace může nastat mezi municipalitou a jí založenou neziskovou organizací (např. obecně prospěšnou společností nebo zapsaným ústavem), kdy podporu lze přenést formou zřízení bezúplatného práva užívání, tj. na základě uzavřené smlouvy o výpůjčce. Pokud taková smlouvy pokryje celou dobu životnosti příslušné investice, dojde k jejímu „umoření“ v rámci poskytování služby obecného hospodářského zájmu.
Větší problém může nastat, pokud by šlo o podnik v postavení obchodní společnosti, např. municipalitou založenou společnost s ručením omezeným. Do věci totiž vstoupí daňové předpisy a problematika právních jednání uskutečněných mezi ekonomicky spojenými osobami, která by měla být založena na bázi tržních cen, tedy i tržního nájemného příslušné infrastruktury. Obchodní společnost navíc není (na rozdíl od výše zmiňovaných neziskových organizací) tzv. veřejně prospěšným poplatníkem[3], což ve svém důsledku znamená, že výhoda přenesená na takovou společnost v podobě nepeněžitého plnění (slevy z tržního nájemného) může mít pro společnost velmi nepříjemné daňové dopady.
Setkali jsme se s modelem, kdy municipalita sice infrastrukturu pronajímá své založené obchodní společnosti za tržní nájemné, zároveň ale ze svých dotačních prostředků poskytuje prostředky na plné krytí tohoto nájemného v rámci vyrovnávací platby hrazené dotčenému podniku na základě pověřovacího aktu. Zatím neumíme úplně vyhodnotit všechny aspekty takového řešení, takže až praxe ukáže, zda je to model životaschopný a bez větších rizik.
Další problém je spojen se situací, kdy municipalita hodlá pověřit zajištěním poskytování sociální služby v rámci pořízené infrastruktury subjekt, který nespadá do struktury jím ovládaných subjektů. Typicky jde o nabídku zajištění takových služeb např. ze strany osvědčené církevní organizace, nebo významného spolku působících v rámci příslušné krajské sítě sociálních služeb apod. V takovém případě se otevírá nejen otázka přenesení veřejné podpory na daný subjekt, ale též otázka samotného charakteru právního vztahu mezi municipalitou a tímto subjektem. Pokud by totiž měla být na daný subjekt přenesena výhoda z dotace formou výhodnějšího užívání infrastruktury oproti tržním cenám, pak by podle aktuální výkladové a rozhodovací praxe orgánů dohledu nad veřejnými zakázkami totiž zřejmě nešlo o pouhý „pronájem“ nebo „výpůjčku“ předmětného zařízení, ale objednávku (úplatné) služby, tedy o zadání veřejné zakázky nebo koncese podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, kde úplata spočívá právě v poskytnutí dané výhody.
Dalším aspektem přenesení veřejné podpory je otázka odpočtu DPH. S pořízením infrastruktury je spojeno zaplacení DPH a snaha municipality uplatnit alespoň zčásti odpočet DPH následně v rámci pronájmu infrastruktury k ekonomickým činnostem, které nejsou od DPH osvobozeny. U sociálních služeb, které DPH nepodléhají, je s odpočtem problém, a proto se řada municipalit snaží do infrastruktury zakomponovat doplňkové aktivity jako obchody, občerstvení, lékárny apod. ve snaze uplatnit odpočet DPH u pronájmu alespoň z určité části. Na tomto místě je zapotřebí z pohledu veřejné podpory poukázat na to, že podle výkladové a rozhodovací praxe Evropské komise[4] lze sice takové doplňkové služby v rámci infrastruktury sociálních zařízení provozovat, avšak nelze je považovat za nedílnou součást služby obecného hospodářského zájmu a čerpat na ně investiční či provozní podporu v režimu vyrovnávací platby podle Rozhodnutí Komise.
Závěrem tedy lze doporučit, aby municipality, které žádají o dotaci na pořízení infrastruktury, kterou má následně provozovat odlišný subjekt (byť jimi zřízený/založený a pověřený), zvážily veškeré zmíněné aspekty předtím, než společně s poskytnutou dotací přijmou závazek k „přenesení“ veřejné podpory na cílového beneficienta – poskytovatele sociální služby.
[1] Podle Rozhodnutí Komise ze dne 20. 12. 2011 o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (2012/21/EU, Úř. věst. L 7, 11. 1. 2012)
[2] Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů
[3] § 17a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů
[4] Viz např. bod 92 Příručky k uplatňování pravidel Evropské unie pro státní podporu, veřejné zakázky a vnitřní trh v oblasti služeb obecného hospodářského zájmu, zejména sociálních služeb obecného zájmu (SWD (2013) 53, 29.04.2013)
