Jak poskytovatelé sociálních služeb plní povinnost zveřejnit skutečného majitele?

Přijetím novely zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZVR“) došlo s účinností k 1.1.2018 ke zřízení nové evidence údajů o skutečném majiteli právnických osob a svěřenských fondů.

V důsledku toho vznikla mj. všem právnickým osobám (bez ohledu na jejich právní status) povinnost zejména

1. vést a průběžně zaznamenávat aktuální údaje ke zjištění a ověření totožnosti svého skutečného majitele včetně údajů o skutečnosti, která zakládá postavení skutečného majitele či jiného odůvodnění, proč je tato osoba považována za skutečného majitele;
2. uchovávat údaje ke zjištění a ověření totožnosti skutečného majitele po dobu, po kterou je tato osoba skutečným majitelem, a nejméně 10 let od zániku takového vztahu;
3. provést zápis tzv. skutečného majitele a dalších relevantních údajů do veřejného rejstříku, a to nejpozději do 31.12.2018, a dále udržovat jeho aktuálnost (tj. provádět změny).

O tom, jak právnické osoby výše uvedené povinnosti splnily, přinesl začátkem ledna letošního roku článek zveřejněný na iHNed.cz., jehož úvodní stať nazvaná „Rejstřík skutečných majitelů zatím zeje prázdnotou“ plně vypovídá o tom, jak situace v současnosti vypadá. V článku se dočteme, že „přes půl milionu společností mělo mít 1. ledna v novém centrálním rejstříku uvedeného svého skutečného majitele. V termínu jich ale novou povinnost splnilo jen 65 tisíc, tedy zhruba 12 procent firem, kterým ji zákon předepsal.“   

Nesplnění této povinnosti není zákonem výslovně postiženo sankcí, přičemž právě v absenci sankce spatřují někteří odborníci důvod, proč právnické osoby tuto povinnost ve větší míře ignorují. Je však třeba mít na paměti, že pokud je právnická osoba závislá na přísunu veřejných prostředků (např. dotací), bývá mnohdy podmínkou takového financování prohlášení či doložení, že osoba žádající o veřejné prostředky plní své zákonné povinnosti; nepravdivost takového tvrzení pak už může znamenat sankci, mnohdy i citelnou v podobě odvodu za porušení rozpočtové kázně. Snad právě proto je důležité vědět, že se povinnost týká i řady poskytovatelů sociálních služeb, kteří jsou na dotacích z veřejných zdrojů v podstatě závislí. A pokud tito povinnost ještě nesplnili, bylo by vhodné ji splnit co nejdříve.

V této souvislosti považujeme za vhodné upozornit na některé otázky, které se v souvislosti s evidencí skutečných majitelů poskytovatelů sociálních služeb vyskytují.

Evidence skutečných majitelů

Evidence skutečných majitelů je informačním systémem veřejné správy, je vedena v elektronické podobě příslušným rejstříkovým soudem. Zápis do evidence se provádí prostřednictvím formuláře  https://issm.justice.cz/podani-navrhu/formular.

Kdo je skutečným majitelem neziskové organizace?

Podle § 4 odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, v platném a účinném znění, se „skutečným majitelem“ právnické osoby rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě.

Zákon pak blíže určuje, kdo je považován za skutečného majitele u jednotlivých právních forem právnických osob. Pokud jde o neziskové organizace, které se nejvíce vyskytují mezi poskytovateli sociálních služeb, má se zato, že při splnění podmínky výše uvedené (tj. fyzická osoba má možnost vykonávat rozhodující vliv) skutečným majitelem je:

• u spolku, obecně prospěšné společnosti, církve, náboženské společnosti nebo jiné právnické osoby podle zákona upravujícího postavení církví a náboženských společností fyzická osoba,
  1. která disponuje více než 25 % jejích hlasovacích práv,
  2. která má být příjemcem alespoň 25 % z jí rozdělovaných prostředků, nebo
  3. která je členem statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu anebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, není-li skutečný majitel nebo nelze-li jej určit podle bodu 1 nebo 2,
• u ústavu fyzická osoba nebo skutečný majitel ústavu, která je v postavení
  1. zakladatele,
  2. osoby, v jejímž zájmu byl ústav založen,
  3. osoby oprávněné k výkonu dohledu nad správou ústavu,
• u obcí a vyšších územních samosprávných celků a jimi zřizovaných institucí (např. příspěvkové organizace), stejně jako u státních orgánů a jimi zřizovaných institucí či státních podniků nelze fakticky o skutečném majiteli uvažovat. Přesto však je nutné vždy zjistit zřizovatele a jako skutečného majitele vést fyzickou osobu, která u této právnické osoby bezprostředně vykonává nejvyšší řídící funkci (blíže např. viz Metodika Finančního analytického úřadu http://www.financnianalytickyurad.cz/download/FileUploadComponent-1750233108/1495011685_cs_metodicky_pokyn_c_3_zjistovani_skutecneho_majitele.pdf

Skutečným majitelem je vždy fyzická osoba

Důležité je, že při hledání skutečného majitele ve smyslu zákona nutno vždy dojít k nějaké konkrétní fyzické osobě. Pokud je tedy např. zřizovatelem příspěvkové organizace obec, bude za skutečného majitele považován současný starosta obce, neboť vykonává nejvyšší řídící funkci v rámci zřizovatele.

U spolků bude velmi časté, že skutečnými majiteli budou členové statutárního orgánu.

Skutečných majitelů bývá zpravidla více

Za zmínku stojí také to, že do evidence skutečných majitelů je nezbytné zapsat všechny fyzické osoby, které splňují zákonné podmínky definice skutečného majitele. Tedy např. všechny členy statutárního orgánu spolku apod.

Čím se skutečný majitel dokládá?

Zákon nikterak neurčuje, jak se skuteční vlastníci mají prokazovat. Názory odborné veřejnosti směřují k tomu, že zde lze např. analogicky využít dřívější vymezení skutečného majitele podle předpisů o veřejném zadávání. Může tedy jít např. o zakladatelské dokumenty, výpis z veřejného rejstříku, seznam členů spolku s rozhodujícím vlivem, usnesení o volbě starosty nebo jiná právní jednání osvědčující výkon rozhodujícího vlivu na danou organizaci.